Vyšlo v nakladatelství Havran www.havran-nakladatelstvi.cz,

 váz., formát 140 x 200 mm, 224 str.

Doporučená cena (včetně DPH) 258 Kč

Ukázka:

ZÁVIST A NENÁVIST

Rozkol mezi Valdštejnem a Vídní se prohloubil počátkem roku 1634 do takových rozměrů, že již nebyl řešitelný smírem. Valdštejn svolal na 11. ledna do Plzně své vysoké důstojníky, které Kristián Illow seznámil s vévodovým záměrem vzdát se funkce císařského vojevůdce. Nicméně několik desítek generálů a plukovníků velitele podrželo a vyslovilo mu důvěru podpisem reversu. O den později podepsali další revers, jímž přislíbili poslušnost pouze Valdštejnovi. Pozoruhodný je především podpis generála kavalerie a velitele Valdštejnovy osobní stráže Ottavia Piccolominiho. Plzeňské přísahy věrnosti se nezúčastnili Jan Matyáš Gallas ani Aldringen, kteří působili ve Slezsku a Bavorsku. Nicméně Valdštejn zřejmě svým důstojníkům příliš nedůvěřoval, protože vzápětí poslal do Vídně vzkaz, že nabízí rezignaci výměnou za záruku osobní bezpečnosti a vyplacení 300 000 tolarů. Tento návrh ani další žádosti o propuštění nebyly přijaty, neboť by s rezignací souviselo vyúčtování a zaplacení Valdštejnových pohledávek, na což ovšem císař neměl.

Intrikán Piccolomini usiloval, aby si ve Vídni zachoval čistý štít, proto se snížil k podlému činu. Vzápětí po přísaze napsal na Valdštejna udavačský spis, v němž zdůraznil jeho údajnou snahu pokořit celou habsburskou dynastii, spojit se s císařovými nepřáteli a změnit politickou strukturu Evropy. Sám si však do Vídně netroufl a poslal tam plukovníka Fabia Diodatiho.

Přestože se na císařském dvoře už mluvilo o Valdštejnově zradě docela nahlas, konkrétní důkazy nebyly stále k dispozici. Ferdinand II. přešlapoval na místě a nechtěl udělat chybný krok, neboť prosincové vyjádření důstojníků proti tažení do Bavor a plzeňské reversy upozorňovaly, že by se po Valdštejnově odvolání mohla armáda vzbouřit. Navíc si panovník patrně připomínal svou chybu na řezenském sněmu v roce 1630. Piccolominiho udání tedy přišlo právě včas a již nebylo třeba déle váhat.

Čtyřiadvacátého ledna vydal Ferdinand II. tajný patent o sesazení Valdštejna z velení armády, jímž pověřil Jana Matyáše Gallase, a současně omilostnil důstojníky, kteří přísahali svému veliteli v Plzni. Hlavu spiknutí a její spojence přikázal zatknout a přivézt do Vídně, případně je jako usvědčené provinilce zabít. Císařův rozkaz měli vykonat Gallas, Aldringen a Piccolomini, kteří se o konkrétním provedení radili u Marradase v jeho sídle na Hluboké. Konečná volba padla na Valdštejnova oblíbence Piccolominiho, kterého císař mezitím povýšil na polního maršálka.

Koncem ledna se Gallas dozvěděl v Plzni o svém jmenování a pocítil horkou půdu pod nohama. Snažil se dostat z Valdštejnovy blízkosti, což se mu podařilo až 13. února, kdy ujel do Bavor ve vévodově kočáře! Piccolomini se objevil v Plzni 11. února jen na několik dní. Plánovanou vraždu musel odložit, protože město ovládali Valdštejnovi věrní a on nehodlal bezhlavě riskovat. V polovině února z Plzně zmizel a také Aldringen odjel raději do Vídně, kde přednesl nové důkazy o Valdštejnově údajné vině (18. února). Vzápětí císař vydal nový, proskripční patent proti Valdštejnovi, Trčkovi a Illowovi. Prohlásil je veřejně za psance a nařídil konfiskaci jejich majetku. Tím vlastně porušil vlastní ustanovení z 11. května 1627, neboť podle něho mohl být vévoda v případě zločinu proti císaři potrestán výhradně na své osobě. Uvedenou výsadu si dal potvrdit 4. ledna 1633 s rozšířením na zaháňské a velkohlohovské vévodství.

Vévoda ve své plzeňské izolaci netušil, co se chystá, protože vídeňský dvůr zvolil cestu přetvářky a vskutku dokonalé konspirace. Císař Ferdinand II. se na Valdštejna nadále pokrytecky obracel jako na vrchního velitele armády, dožadoval se jeho rad. Devatenáctého února Valdštejn opět svolal generály a plukovníky. Podepisovaly se nové reversy, ovšem s tím, že důstojníci budou stát při svém veliteli, avšak jako věrní poddaní císařovi.

Valdštejn mínil opustit Plzeň 22. února a o dva dny později se měla na bělohorské pláni u Prahy uskutečnit přehlídka všech pluků císařské armády za jeho osobní účasti. Když tam Adam Erdmann Trčka odjel zkontrolovat průběh soustřeďování vojsk, cestou obdržel šokující zprávu, že se v Praze vylepují patenty o vévodově sesazení. Teprve po Trčkově návratu se tak Valdštejn dozvěděl o patentu z 24. ledna. Snad mu v té chvíli bleskla hlavou vzpomínka na Jáchyma Slavatu, který mu již v červenci 1629 z Amsterodamu psal, že generál Tilly údajně dostal tajný úkol zatknout Valdštejna a dopravit do Vídně, případně jej zabít. Vévoda přirozeně věděl, že má spoustu nepřátel, avšak ve své odpovědi se diví, že takovým větrem se nadejmati ráčíte. Pán můj, císař římský, jest pán spravedlivý a vděčný, který svých věrných služby jinším způsobem rekognoscíruje, než jak mně psáti ráčíte.

Valdštejn se rozhodl nečekat v Plzni. Zamýšlel se vypravit přes Sasko do Hamburku a tam zahájit své ospravedlnění. Poněvadž se tam nemohl přesunout přímo, volil delší trasu přes Cheb. Z toho důvodu si nechal poslat ke Kinskému dukáty z jičínské mincovny. U Stříbra se k vévodovi přihlásil plukovník Walter Butler, jenž hrál dvojí roli: jednak se tvářil jako Valdštejnův člověk, jednak o svých krocích průběžně informoval Gallase a očekával jeho rozkazy. V Plané se na vévodův doprovod přilepil vrchní strážmistr Trčkova pěšího pluku Walter Leslie. V Chebu byl velitelem posádky podplukovník John Gordon, kterého Valdštejn povýšil před dvěma dny na plukovníka a přidělil mu jeden pluk v Žitavě, takže tak trochu kalkuloval s jeho vděčností.

Vévoda dorazil do Chebu v pátek 24. února 1634 odpoledne a ubytoval se v Pachelbelovském domě na náměstí, kde mu Gordon přenechal svůj byt a sám se přestěhoval se na místní hrad. Členové Valdštejnova doprovodu bydleli v téměř třech desítkách měšťanských domů. Valdštejn však náhle změnil svůj plán a rozhodl se hájit proti křivým nařčením odtud. Současně očekával návrat poslů, kteří odjeli do Vídně s ujištěním, že vévoda nemíní bojovat s císařem. Nadějné vyhlídky na spravedlnost se ovšem ukázaly jako iluzorní. Téhož dne postoupilo císařské vojsko k Plzni, ale Valdštejnův plukovník Bernard Haimler mu vydal město bez boje.

Původní spiknutí generálů se proměnilo ve spiknutí plukovníků. Walter Butler, John Gordon a Walter Leslie si navzájem sice nedůvěřovali, nicméně u večeře s hojnými přípitky se nakonec přece jen dokázali domluvit. Nahrála jim náhoda, když před očima Leslieho Valdštejn obdržel prostřednictvím plzeňského posla císařský patent a přečetl si, že je vlastně zločinec. Dostal svůj pověstný záchvat vzteku, klel a nadával, až vyčerpáním zmlkl. Nicméně v noci již jednal zcela promyšleně a vysílal jezdce na všechny strany ve snaze přivolat do Chebu vojenské posily. Vzápětí Leslie vylíčil svým druhům, co viděl i slyšel, a inspiroval je ke splnění císařova rozkazu: Valdštejn nesmí uniknout, musí být zadržen nebo zabit. Aktivní byl v tomto směru zřejmě pouze Leslie, protože Butler a Gordon nechtěli vraždit bez rozkazu.

V sobotu 25. února dopoledne donutil Illow plukovníky ke složení přísahy věrnosti Valdštejnovi, avšak mimořádný akt, při němž zazněla spousta výčitek proti Habsburkům, utvrdil spiklence v přesvědčení, že je nanejvýš nutné zasáhnout. V této chvíli již bylo zřejmé, že nejbezpečnější bude vražda vévody a navíc i jeho oblíbených generálů.

Gordon pozval Illowa, Trčku, Kinského i Valdštejnova sekretáře doktora Niemanna na banket, který se měl uskutečnit na chebském hradě. Do té doby museli plukovníci zorganizovat výměnu stráží a z Butlerova pluku vybrat spolehlivé vrahy. Důvěru dostali podplukovník Walter Geraldin, kapitán MacDaniel a rytmistr Walter Deveroux, kteří se obklopili vojáky, jimž mohli věřit. Pozvaní hosté se dostavili na hrad včas, nebyli však uvedeni do paláce, ale do tzv. Kuchelhausu při jeho západní stěně, neboť je vrahové potřebovali mít v menší místnosti, aby se nemohli hlučně bránit, případně utéci. V dalších desetiletích nikdo nechtěl v tomto objektu s ohledem na brutální vraždy bydlet, proto chátral, až byl počátkem 19. století zbořen. Později byly odkryty jeho základy a cihlová kamna.

Pánové tedy bezelstně odložili klobouky i s kordy a pustili se do hodování. Při družné zábavě snad ani nepostřehli, že se Leslie na chvíli vzdálil. Ostatně ne nadlouho, jen co vyměnil stráže, dal zavřít bránu a vytáhnout padací most, aby se nikdo z hradu nedostal ven. To byl MacDanielův úkol. Vše bylo připraveno. Kolem osmé hodiny vpadl Geraldin se svými dragouny do hodovní místnosti a vykřikl: Kdo je dobře procísařský? Butler, Gordon a Leslie reagovali slovy: Vivat Ferdinandus, vivat Ferdinandus. Vzápětí do místnosti vletěl se svými muži Deveroux a zvolal: A celý Rakouský dům. Kinského probodli dříve, než stihnul vstát od stolu, Niemann se dostal až do kuchyně, Illow se chvilku bránil, ale nakonec i on podlehl přesile. Trčka se probil sice až k bráně, avšak tam měl poslední slovo MacDaniel.

Druhé dějství dramatu se odehrálo ve městě. Vrahové se vyřítili z hradu a běželi k Pachelbelovskému domu. Butler řídil akci na ulici, Geraldin dal obsadit všechny východy svými lidmi a pobít stráže. Deveroux utíkal po schodech nahoru, cestou probodl páže a přitom zlomil svůj kord. Neztratil však duchapřítomnost, jednomu strážci vytrhl partyzánu a ocitl se tváří v tvář majestátnímu Valdštejnovi stojícímu vedle postele v noční košili. Zaváhal jen krátce, ale pak si dodal odvahy. Valdštejn vztáhl ruku před sebe, jako by chtěl zastavit smrtící ránu, leč vzápětí padl s probodenou hrudí.

Ve starší literatuře se často uvádí, že Valdštejn byl v době vraždy – či spíše popravy – těžce nemocný, vlastně jednou nohou již v hrobě. Josef Kollmann však píše: Valdštejnovo počínání v posledních dnech jeho života nenasvědčuje tomu, že by jeho duševní síly byly v naprostém úpadku a že by u něho nastal úplný rozpad osobnosti. Naopak, přestože po fyzické stránce byl na tom velmi zle, počínal si docela racionálně. V posledním dni života si zajistil věrnost chebské posádky, Butlerova pluku i městské rady a pokusil se přivolat k Chebu vojenské posily i možné spojence (Sasy a Švédy). V armádním rozkaze logicky vysvětlil aktuální situaci a velitelům přikázal soustředit armádu u Loun.

Ještě téže noci převezli vojáci Valdštejnovo tělo do hradní kaple a uložili do narychlo stlučené rakve. Věrolomný Piccolomini chtěl ostatky poslat do Prahy a vystavit na hanebných místech. Tomu naštěstí vrchní velitel Gallas zabránil a rozhodnutí, jak s nebožtíky naložit, očekával od císaře. Mezitím mrtvoly dorazily do Stříbra, kde byly bez poct pohřbeny v klášteře minoritů. Zásluhou kardinála Harracha byly Valdštejnovy pozůstatky v květnu 1636 odvezeny do Prahy a následně putovaly do hrobky ve valdických Kartouzích. Ani vedle své první manželky Lukrécie a synka Albrechta Karla však nenašel vévoda klid, neboť hrobku otevřeli již roku 1639 Švédové i nezvaní hosté. K nové prohlídce kostí došlo u příležitosti stého výročí Valdštejnovy smrti (1734) a teprve o deset let později byly uloženy do cínové rakve. Po zrušení kartuziánského kláštera rakve převzal v lednu 1785 hrabě Vincenc z Valdštejna a 3. března je slavnostně pohřbil v kapli sv. Anny bývalého mnichovohradišťského kostela Tří králů (dnes lapidárium). U příležitosti třístého výročí Valdštejnova zavraždění byly jeho ostatky v kapli přemístěny a jejich nové uložení zdobí mramorový náhrobek s vévodovým bronzovým reliéfem, který vytvořil sochař Karel Kolaczek. Rovněž v minulých dvou stoletích byla hrobka několikrát otevřena, naposledy v roce 1975 pro antropologicko-lékařský průzkum vévodových pozůstatků.

Krátce po vraždě pospíchali Butler a Leslie do Valdštejnovy ložnice, aby se zmocnili kořisti. Před půlnocí napsal Butler Gallasovi, že vévoda ani jeho společníci již nežijí. Současně žádal o instrukci, jak dále postupovat, ale i o přidělení Trčkových kompanií pro založení vlastního pluku. Druhého dne vydali Butler s Gordonem patent, kterým informovali císařské vojáky o včerejších událostech.

Císař přijal Gallasovu zprávu o chebských vraždách s potěšením a úlevou. K odpovědnosti za ně se přihlásil tím, že štědře odměnil vrahy. Z nich jako první přijel do Vídně Leslie a vzápětí byl hrabětem, komořím, plukovníkem i velitelem tělesné gardy císařova syna Ferdinanda III. Zároveň dostal příslib odměny z konfiskovaného majetku. Radost pokryteckého panovníka neznala mezí, snad jen pro dekorum dal sloužit ve vídeňských kostelech 3000 mší za oběti chebské exekuce. O své se hlásilo také Španělsko, jež zdůrazňovalo, že odhalilo Valdštejnovu zradu a zachránilo Rakouský dům.

Ve Vídni vznikla komise ke zdůvodnění chebské vraždy, která však nezjistila žádné vévodovy vlastizrádné aktivity, ale pouze samé osočování a pomluvy. V tomto směru vynikli především zpovědník Lamormain, agent Maxmiliána Bavorského Bartoloměj Richel a španělský vyslanec Oñate. Koneckonců i ve Vatikánu převládal názor, že Valdštejn se stal obětí spiknutí.

K vyšetřování Valdštejnových společníků byl zřízen válečný soud v Českých Budějovicích, který byl v létě přenesen do Řezna. Pro podpis plzeňského reversu a spolupráci s Valdštejnem byli vyslýcháni plukovník vévoda Julius Jindřich, generální zbrojmistr Arnošt Jiří Sparr, generál jezdectva Jan Arnošt Scherffenberg, generál hrabě Jan Oldřich Schaffgotsch, plukovníci Petr Losy a František Vilém Mohr vom Wald a podplukovník Bernard Hämmerle. Obžaloba byla absurdní, vždyť nepřihlédla k císařovu pardonu z 24. ledna. Nicméně fraška pokračovala a Schaffgotsch, Scherffenberg, Sparr, Losy a Hämmerle byli odsouzeni k trestu smrti. Vídeňská komise pak navrhla, aby byl Schaffgotsch jako hlavní obžalovaný vyslýchán i na mučidlech. Ani tam se k ničemu nepřiznal, ale císař přesto potvrdil původní rozsudek, a tak byl Schaffgotsch popraven. Trest smrti si patrně vysloužil svým bohatstvím, které chtěli získat jiní vysocí důstojníci. Ostatním odsouzeným byl trest smrti změněn na doživotí, avšak brzy byli propuštěni na svobodu. Válečný soud tudíž očekávání císařského dvora nesplnil.

Na otázku, proč musel zemřít Albrecht z Valdštejna, odpověděl již jeho současník kardinál Richelieu, když ve svých pamětech uvedl, že vévodu zabila závist císařských generálů a nenávist Španělů. Na tomto místě znovu zdůrazňujeme, že Valdštejn císaře nikdy nezradil. Tajná jednání, tak pokřiveně vykládaná Valdštejnovými odpůrci, měla jiný cíl, a sice dosažení univerzálního míru a zorganizovaní tažení proti Turkům, tedy vymýcení vlivu islámu z Evropy. Německý historik Christoph Kampmann zkoumal v devadesátých letech minulého století problematiku údajné Valdštejnovy zrady z hlediska trestního práva a dospěl k závěru, že ze španělského a vídeňského pohledu byl vlastně notorický říšský rebel. Tak se označoval každý, kdo se vojensky postavil proti panovníkovi nebo stavům. Naplnění podstaty tohoto deliktu se spatřovalo již v plzeňském reversu, kdy si Valdštejn zavázal důstojníky časově neomezenou přísahou věrnosti. Notorický říšský rebel neměl nárok na řádný proces a bez soudního řízení podléhal tzv. říšskému achtu (klatbě). Dodejme, že se tento trest udržoval v trestním právu římskoněmecké říše tradičně už od dob raného středověku. Takový člověk neměl žádnou právní ochranu, stál v politické, sociální, hospodářské i společenské izolaci a bylo jen otázkou času, kdy jeho život někdo násilně ukončí.